Pohádková výchova

Propojuje vědomou výchovu se čtením pohádek

[Covid-19] 3 tipy, jak zvládnout testování dětí aneb jak to bylo u nás

Je pátek před Vánoci. Jdu vyzvednout dceru ze školky a už od dveří vidím na nástěnce velký nápis se dvěma vykřičníky: „Školka je v karanténě“.

Nějakou chvíli mi trvá, než mi dojde plný rozsah tohoto sdělení. Vnímám směsici slov a vět, která ke mně doléhá od paní učitelky i dalších rodičů: „Hygiena… už má seznam dětí… zavolá brzy… test… karanténa… i když bude negativní…“

Pomalu se v duchu loučím s víkendovou oslavou manželových čtyřicátin, na kterou se měli sjet příbuzní. Jak to bude o Vánocích, si vůbec neumím představit. No, jak by to mělo být. Prostě budeme doma. Jen my čtyři. Až v druhé řadě mi dochází, že bych měla řešit především něco jiného. Nebojím se, že by dcera měla covid. Vím, že ho nemá. Neptejte se mě jak, ale vím to. Co nás ovšem nemine, bude testování.

Vím o něm jen velmi málo, vlastně jsem si myslela, že se to malých dětí netýká. Ale vše se mění tak rychle…

Uprostřed odpoledne padám únavou. Je to vůbec možné, že uběhla teprve hodina od zjištění, že jde školka do karantény? Za tuto dobu jsem stihla vyřídit telefonát z hygieny, stručně říct pětileté dceři, co ji čeká, domluvit se s mužem na nejbližší organizaci všeho, zrušit návštěvy i objednané zákusky… a teď stojím před tím nejdůležitějším: Jak to vše dceři pořádně vysvětlím? Co jí řeknu, aby se nebála? Jak to celé zvládneme?

Vím, jak funguje vědomá výchova. Měla by to tedy pro mě být hračka. Jenže není. Právě proto, že vím, jak funguje.

Pokud budu s celou situací v pohodě já, bude v pohodě i ona. Ale já s ní v pohodě nejsem.

Covid a detiVše jde hrozně rychle. Termín testu máme na neděli ráno. Na poslední adventní neděli. Testování proběhne z auta v plzeňské Fakultní nemocnici na Borech. Řeším s mužem, jestli pojedeme všichni, tedy i starší dcera, aby on mohl řídit a já se věnovat té mladší. Nakonec volíme variantu starší dceru z toho vynechat. V neděli tedy pojedu jen já a mladší dcera.

Domažlická hygiena mi vše perfektně vysvětlí. Paní je vstřícná a ochotně odpoví na všechny mé dotazy. Nejistoty mě ale nezbaví.

Večer hledám na internetu informace, jak probíhá testování dětí a nějaké rady, jak s dětmi o tom mluvit. Nenacházím nic, co by odpovídalo mým představám.

„Jak to, že to ještě nikdo nesepsal?“ běží mi hlavou a poprvé mě napadá, že bych to mohla být já, kdo o tom později napíše. Ale… zatím mám před sebou ještě dost velkou výzvu. Musím sama přijít na to, co dceři tedy vlastně řeknu. Kusé informace, které ode mě zatím má, ji na klidu vůbec nepřidaly. Jí ani mně ne.

Nakonec nacházím pár informací, kterými se inspiruji a obrázek zdravotníka v ochranném obleku. Bylo by asi fajn jí ho ukázat. Jdu spát už trochu klidnější. Následující den bude důležitý pro to, abychom si o všem popovídaly.

koronavirus a děti

„Mami, už zítra…“ říká mi dcera při snídani.
„Co zítra?“ ptám se, i když mi je jasné, o čem mluví. Nechci jí to ale sama podsouvat.
„No, jdu na ten test přece!“

Fajn, myslím, že je správný čas na to, o všem si promluvit.

Na základě mých zkušeností s testováním dcery a znalostí zákonitostí vědomé výchovy, jsem sepsala 3 tipy, jak s dětmi o této nelehké záležitosti mluvit.

#tip 1
Říkejte pravdu

Snažte se nastínit reálný obraz toho, co dítě čeká. Povězte mu o tom, jak vše bude probíhat (já se vše detailně dověděla od hygieny), najděte obrázek zdravotníka v ochranném obleku a připodobněte jej třeba ke kosmonautovi nebo lyžaři.

U nás zabral lyžař. Vytáhla jsem dceřinu fotku v lyžařském oblečení z loňského roku a společně jsme obrázky porovnávaly. Kombinéza, helma, brýle… kdyby měla na fotce i kuklu, byla by jako rouška nebo respirátor. Došly jsme k tomu, že je to vlastně velmi podobné, akorát barvy se liší.

Doporučuji, abyste se vyhnuli větám typu, že to nic není, nebude to bolet a podobně. Jednak není pravda, že to nic není a jednak, jste si jistí, že to nebolí nebo není nepříjemné? Já se slovům bolet/nebolet úplně vyhnula. Kde to semínko nezasejete, tam nevzkvétá. Řekla jsem jen, že to nemusí být úplně příjemné.

Pokud máte svou zkušenost z testu, určitě je to pro vás v této situaci plus. Můžete dítěti říct o svých pocitech, o tom, co jej opravdu čeká. Já tuto zkušenost neměla.

#tip 2
Nezahlcujte dítě

Myslím si, že pár informací řečených v jednu chvíli úplně stačí. Stručný průběh, obrázek a vaše pocity, pokud máte zkušenost, jsou naprosto dostačující. Naopak sáhodlouhé rozebírání všeho, strašení ale i přehnané uklidňování může vést k tomu, že na to dítě bude myslet neustále. Přenesete na něj tak ještě intenzivněji vaši nejistotu.

Přenosu vaší nejistoty, obav a strachu se stejně nevyhnete, pokud je v sobě máte. Ale proč ho ještě zintenzivňovat?

#tip 3
Buďte v klidu

Moc ráda bych vám teď prozradila tu tajnou ingredienci, napsala úžasné slovo nebo větu, díky níž v klidu opravdu budete. Jenže ji neznám.

Ale vím, jak ke klidu můžete dojít. Smíření, pochopení nebo porozumění tomu, že vše se děje z nějakého důvodu, vám v dané situaci může velmi pomoci.

Já to za tu krátkou dobu úplně nestihla. Nebyla jsem v souladu s tím, aby má, absolutně zdravá dcera, která neměla za celý podzim a začátek zimy rýmu ani kašel (děkuji za to), šla na test. I když chápu logiku některých věcí, vidím souvislosti, které v mase lidí dávají smysl, v jednotlivých konkrétních případech už tento smysl nevidím.

Se situací a všemi okolnostmi, které nás provázely, jsem smířená nebyla. A proto i naše testování bylo neklidné. Vše jsme ale zvládly tak, jak to nejlépe šlo a jsem za to moc ráda.

Jak tedy náš příběh pokračoval?

Sobotní ranní rozhovor se zdá pro dceru dostatečný. Za celý den se o testu nezmíní, chová se jako obvykle a užívá si přítomnosti tak, jak to děti umí.

V neděli před devátou ranní vyrážíme do Plzně. V autě je pohoda, zpíváme koledy a povídáme si o blížících se Vánocích. Vše nám trochu komplikuje mužova nutnost zůstat tento den v práci, kvůli které jedeme do Plzně všechny tři. Naštěstí se může z práce na chvíli uvolnit, aby počkal se starší dcerou venku. A já s mladší vyrážím sama.

V areálu plzeňské fakultky na Borech lehce bloudím (nervy pracují). Dostávám se až k oddělení, které je označeno cedulí „covid – urgentní příjem“. Tak tady neee. Otáčím auto a jedu pomalu zpět. Naštěstí si mě všimne jeden pán a posílá mě správným směrem. Je milé, když i v této stresem nabité době narazíte na lidi, kteří vám chtějí pomoci.

U testování jsou dva mladí muži. Zpočátku jsem zklamaná. Asi mám někde pocit, že žena by to s mou dcerou zvládla lépe. Můj pocit ale brzy mizí a to hlavně kvůli jejich nekonečné trpělivosti, se kterou vše vysvětlí dceři i mně. A já jim za to moc děkuji.

Stres mě pomalu opouští. Jsem ráda, že jsme vše zvládly. Obě. Po výjezdu z areálu nemocnice parkuji na nejbližším možném místě a přelézám k dceři dozadu do auta. Cítím její potřebu si o všem promluvit. Nejdříve jen sedíme v objetí. Po chvíli začne mluvit.

Zhodnotí to jako že to opravdu, ale opravdu hodně šimralo. Tak hodně, že se jí to nelíbilo a cítila to šimrání ještě i chvíli po tom.

Projevím pochopení, starostlivost. Znovu ji obejmu a zeptám se, jestli mi chce ještě něco říci.

„Něco bych si dala“, zní odpověď.

Projede mnou vlna úlevy. Skvěle, tuto kapitolu máme za sebou.

Zbytek adventní neděle už u nás plyne v klidu. Já mám vše v sobě vyřízené, obě dcery to společně probraly… vše je tak, jak má být. Možná i proto nevnímám pípnutí smsky někdy uprostřed odpoledne.

„Něco ti přišlo,“ přijde za mnou manžel. „Nemůže to být ono?“

Vlna adrenalinu se vrací. Nečtu, jen hledám jedno jediné slovo. Negativní.

Je tam.

Zuzana Řebíková
Propojuji svět pohádek se světem reálným. Tvořím výchovné pohádky tak, aby byly zábavou pro děti i podporou a inspirací pro vás, rodiče. Jsem autorkou projektu Pohádková výchova. Více informací o mně se dočtete tady >>
Komentáře

Přidat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Vaše osobní údaje budou použity pouze pro účely zpracování tohoto komentáře.