Pohádková výchova

Propojuje vědomou výchovu se čtením pohádek

Do Rimini a zpět [cestovatelský deníček]

Po třech dovolených s dětmi strávených v Itálii v oblasti Benátska jsme se rozhodli pro změnu. Vyrazíme o 300 km jižněji, to je se spícími dětmi v autě jako nic. Nebo ne?

Odjezd jsme naplánovali na devátou hodinu večerní. A kupodivu nám to vyšlo. Až na to, že…

Noční cesta

Půl hodiny před odjezdem se s dětmi dopuju Kinedrylem. To abychom si zajistili pohodovou cestu bez nehod a zároveň využily vedlejší účinky, kterými je brzký nástup únavy a tedy i spánku.

Bohužel jsem při tom zapomněla, že jsem mému muži slíbila první dvě hodiny řízení. Takže přesně před odjezdem jsem zralá na šipku do postele.

Odhodlaně ale sedám za volant a téměř hodinu a půl soustředěně řídím. Víc už to nedám. Kousek za německými hranicemi předávám volant manželovi a za chvíli upadám na sladkého snění, které zas tak sladké není. Z přerušovaného spánku mě definitivně probudí děti kolem čtvrté hodiny ranní. Zrovna v době, kdy si manžel naplánoval tříhodinovou přestávku na spaní.

Vyřešíme noční čůrání a kakání, hlad, žízeň a odebíráme se na hřiště, abychom manželovi dopřály aspoň hodinu spánku. Ospale odpovídám na otázky, proč jsme ve čtyři hodiny ráno na hřišti a jestli na něj ve čtyři hodiny ráno ještě někdy půjdeme. Po půl hodině řádění dopadá spánek i na naše děti. Budíme tedy mého muže a vyrážíme na další odpočívadlo, kde se aspoň trochu vyspíme všichni.

Den první: VISERBELLA je opravdu BELLA

Po doma připravené snídani a čaji z termosky na odpočívadle u Modeny vyrážíme kolem města Bologna dále na jih.

Cestu nám trochu prodlouží kolona.  My si ji ale zpříjemňujeme zpíváním, hraním našich vymyšlených her a pouštěním pohádek.

Hotel nacházíme poměrně snadno na předměstí Rimini v části Viserbella. S parkovacím místem už je to trochu horší. Nacpat se s českým kombíkem mezi italská miniautíčka vyžaduje opravdové řidičské umění.

Po rychlém vyřízení ubytování a rychlém obědě vyrážím s hočičkama na průzkum okolí. Manžela necháváme spát v hotelu. Tím, že jsem vyslovila slovo „průzkum“, dávám naší procházce po okolí nevědomky nádech dobrodružné hry a holky už se nemůžou dočkat, co všechno objeví.

Po chvíli přicházíme k moři. Já je nechávám napospas „obrovskému pískovišti“ a užívám si chvilkové samoty, kdy po mně nikdo nic nechce.

O tři hodiny, dva hrady z písku, tři hřiště a jednu zmrzlinu později dorážíme do hotelového pokoje. První průzkumný den je za námi. Co asi přinese ten další? Jedno je ale jisté. Viserbella je opravdu bella, tedy krásná.

Cestování s dětmi

Viserbella, Rimini

Den druhý: Oběd za dvacku?

„Mami, kdy půjdeme k moři?“ ptá se Simonka sotva v osm hodin otevře oči. Výhodou „trochu větších“ dětí je to, že se s pořádnou dávkou písku, vody a pár lopatkami zabaví na nekonečně dlouhou dobu.

Po prvním koupání vyráží s manželem stavět hrad a já si užívám svých deset minut klidu na lehátku. Deset minut se prodlužuje nejméně třikrát a pořád po mě nikdo nic nechce. To bude ale pořádný hrad!

Před polednem vyrážím do obchodu koupit něco k obědu. V Itálii nikdy nevolíme pobyt all inclusive ani plnou penzi. Přišli bychom tak o možnost dát si nespočet místních dobrot.

Nedaleký obchod je toho důkazem. Vybírám v něm jídlo asi tak na tři obědy, přestože potřebuju jen na jeden. Když na pokladně vyprazdňuju košík plný jídla s hrůzou si uvědomím, že mám s sebou jen „dvacku“.

V hlavě lovím italská slovíčka, která bych mohla použít v případě, že by mi peníze nestačily. Žádná ale nenacházím a tak mi přijde jednodušší vyslat přání, aby mi peníze stačily. „Sedici cinquantasette,“ zní verdikt. 16,57 €. Uff. 🙂

Den třetí: Kdo má postel se stříškou?

Jsem ráda, že děti už dlouho spí společně v pokojíčku. Zároveň si ale užívám čas, kdy spíme všichni společně. Jako třeba v hotelech, v chatkách kempu nebo ve stanu.

Malý hotelový pokoj s letištěm a jednou palandou bez zábrany nám nedává jinou možnost než spát s manželem od sebe. Na něj zbyla horní postel na palandě. Simonka má spodní postel a já se s Deniskou rozvaluju na letišti. Tedy abych to upřesnila. Deniska se rozvaluje a já se ji v průběhu noci snažím odsouvat na její polovinu postele.

Když jsme dorazili do hotelu, strhla se „bitka“ o to, kdo bude spát na jaké posteli. A ne, nemyslete si, že se přely o to, kdo bude spát se mnou. To se stalo loni. A loni, abych je trochu namotivovala spát ode mě, jsem dolní část palandy nazvala postel se stříškou.

Takže pokud mají volit mezi spaním s maminkou a spaním v této speciální posteli, já prohrávám na plné čáře. Letos si to nastavily tak, že se budou o postel se stříškou střídat. Mám tedy šanci, že až budu spát se Simčou, aspoň trochu se vyspím. 🙂

V jednu hodinu v noci, když se po čtvrtém posouvání Denči na její polovinu snažím usnout, mě probere jakési žuchnutí. Podvědomě čekám pláč a tipuju, které dítě spadlo z postele, ale je ticho. Mžourám do tmy a všimnu si, že je manžel vzhůru. „Co to bylo?“ ptám se šeptem. „Já nevím, asi mi spadly kalhoty,“ odpovídá.

Cože mu spadlo? Nemám dost síly na to, abych se ho ptala na vysvětlení. Ale spánek mě rázem přechází a já dusím smích pod peřinou. Vlastně pod prostěradlem, takže to dost dobře nejde.

Den čtvrtý: Cappuccino poprvé

Kafe nepiju. A nezačala jsem s tím ani po prvním dítěti, ani po druhém, jak mi prorokovala kamarádka. Ale voňavou kávovou atmosféru miluju. A tak jsem se naučila pít cappuccino. Piju ho ale jen v Itálii. Můj muž si mě kvůli tomu někdy dobírá. Prý v Čechách chutná stejně jako v Itálii. Ale já vím své. U nás není s tím správným italským přízvukem.

Dopřávám si jedno k snídani v hotelu, ale nedopíjím. Na to pravé italské, ne turistické, si budu muset zajít do nějaké útulné kavárničky. V hotelu je takové nějaké… no prostě bez přízvuku.

Po snídani vyrážíme do centra Rimini. Naplánovali jsme si asi tři památky, oběd, zmrzlinu a dětské hřiště. To aby byl poměr toho, co chtějí rodiče a co děti, vyvážený.

S holkama vysíláme přání na parkovací místo. Manžel se tváří nedůvěřivě, ale naši víru to nenaruší.

V centru nás nepřekvapuje typický italský provoz. Dvouproudová silnice, auta běžně ve třech pruzích vedle sebe a ve čtvrtá řada zaparkovaná na kraji. Zrcátka se míjejí o milimetry, ale všichni se tváří spokojeně. Včetně mého muže. Já bych na to neměla. Pokud jde o děti, je moje trpělivost téměř neomezená (zdůrazňuju téměř). Ale na italský provoz mi to nefunguje.

Po chvíli nacházíme parkoviště. S lehkostí parkujeme mezi malými a ještě menšími fiátky. Navíc ve stínu. „Tak co, věříš, že to funguje?“ ptám se manžela. „Možná jo,“ překvapí mě.

Užíváme si pohodový půl den v centru a odpoledne míříme zpět k hotelu. Děti už se samy od sebe ozývají, že si přejí parkovací místo. Po deseti minutách cesty obě usínají. Za dalších deset minut dorážíme k hotelu. Parkujeme přímo před ním. Ve stínu.

Cestujeme s dětmi

Na hřišti v Rimini

Den pátý: Italské nákupy a cappuccino podruhé

Od té doby, co mám manžela a děti, vím, že pokud chci vyrazit na nákupy a taky něco koupit, jdu bez nich. A proto když se dovídám, že se v centru Rimini koná trh, rovnou plánuju, že vyrazím sama.

Pro jistotu se tedy ptám muže, jestli mu to nebude vadit. Zcela logicky ale dává přednost stavění hradů z písku za příjemného mořského vánku a podřimování na lehátku, zatímco si děti hrají na hřišti.

Vyrážím tedy sama.

Autobus do centra jede v 8:01. Na zastávku přicházím v 7:54. Co kdyby náhodou jel dříve. Nejel. Tedy nejel dříve. Jinak jel.

Jestli jsem si myslela, že směrem na trh pojedou davy turistů, tak jsem se spletla. Nastupuju sama a autobus je plný, respektive poloprázdný, Italů. Po chvíli ke mně přistoupí paní s kufrem a ptá se mě, kde má vystoupit, když potřebuje na nádraží. Sama pořádně nevím, kde mám vystoupit já, takže jí neporadím. Diví se, že nejsem Italka. A já se divím jí. Ale ego mi to polechtá, to zase jo.

Asi po půlhodině vystupuju. Stánky, které měly být vidět už od zastávky autobusu, nikde nevidím. To mě ale nerozhodí, rozhodnu se pro směr a jdu. Kdyžtak se zeptám, pokud bude potřeba. Za pár minut vidím první stánek a pak už jsem lapena do víru polyesterových šatů a hromad oblečení za šest éček kus. Takže nic pro mě.

Po další půlhodině přicházím na náměstí Tre Martiri, kde jsme byli předchozí den s manželem a dětmi. Super, vypadá to, že to tu zvládnu. I bez mapy.

Trh mě přestává bavit a já zamířím do italské kavárny na snídani. Objednávám lahodné cappuccino a křupavé cornetto, tedy něco jako croissant. Nechávám si je přinést ven a raduji se z čerstvého, pořád ještě poměrně příjemně chladného, vzduchu. Raduji se z něj přesně pět vteřin, než ke mně zleva i zprava zavane cigaretový kouř. I tak si ale užívám voňavou snídani a cappuccino, tentokrát opravdu s přízvukem.

Pak už se vydávám do úzkých italských uliček, prohlížím výlohy zapadlých obchůdků a sem tam do nějakého zajdu. Třeba do toho s úžasnou hnědou kabelkou ve výloze. Doslova mě k sobě táhne. Ale budu si ji moct dovolit? Cenovka mě příjemně překvapí a za chvíli už z obchodu vycházím se dvěma kabelkami. Jednou svojí a jednou novou.

Kamenné uličky už začínají být od slunce pěkně rozpálené a já se vydávám autobusem zpět za rodinou, mezi hrady z písku a barevné plážové slunečníky.

Den šestý: Kdo dal San Marino do Itálie?

San Marino. Stát uvnitř Itálie. Docela jednoduchá věc, ale vysvětlujte ji čtyř a šestiletému dítěti.

„Jak může být stát ve státě? Proč tam je? Kdo ho tam dal?“

Na San Marino jsem se moc těšila. Možná proto, že by mě taky zajímalo, „kdo ho tam dal“. Myslela jsem si, jak uvidíme něco mimořádného, exkluzivního, něco „sanmarínského“.

Ale víte, jak je to s těmi očekáváními…

I když v podstatě exkluzivní to bylo. Celé krásné historické centrum s překrásným výhledem do okolí bylo zahlcené obchody a stánky. Růžové a zlaté kozačky na megavysokých podpatcích, kabelky s blyštivými řetízky i řetězy, obchody s koženými věcmi a zbraněmi a v neposlední řadě suvenýry. Také třpytivé. Měla jsem problém najít pohledy bez třpytek.

Jeden úžasný obchod jsme ale našli. Aspoň pro děti. Prodávali v něm gumové kačenky všech druhů. Jednorožec, sněhulák nebo ženich s nevěstou? Všechno je možné.

Restaurace tu naštěstí byly klasické a v jedné s krásným výhledem z hradeb San Marina jsme si dali oběd.

Podtrženo, sečteno. Jsem ráda, že jsme se sem podívali, ale pro mě je to zatím první místo v Itálii, kam už bych se nemusela vrátit.

Pohádková výchova

San Marino

Den sedmý: Noční bouřka a italské záchodky

V noci se nad námi přežene bouřka a parádní slejvák. Ráno je ale vše pryč a nás přivítá příjemně chladný vzduch. Ideální počasí na nákupy italských dobrot, které jsme si na dopoledne naplánovali. Bohužel mírné ochlazení na 25°C vyhnalo do obchodů větší část Rimini.

Parkujeme a s dvojitým „mami, mně se chce čůrat“ míříme na záchod. Po super dlouhé frontě konečně přicházíme na řadu. Samosplachovací záchody jsou určitě super. Ale ne když jste v kabince s dvěma dětma, které se pořád pohybují. A záchod pořád splachuje. Když je ale hotová poslední z nás, tak nespláchne. No a vysvětlete to dětem…

Nakoupíme dvě plné tašky lahůdek a míříme k autu. Opět s čůrací přestávkou. Tentokrát je fronta i na pánských!

Při návratu dav kolem záchodků ještě zhoustne. Tlačím holky před sebou, abych na ně viděla a někde je neztratila. Jenže dav nás nepouští. Mé několikrát opakované „scusi“ je ignorované. Dav se ani nehne.

Vtom vidím Denisku, jak začíná boxovat rukama před sebe. Rázem máme spoustu místa a volnou cestu ven. Uvažuju, jestli jí mám říct, aby byla opatrná, ale způsob, jakým si poradila, mě ohromí a musím se smát. Při průchodu davem pochopím, proč moje „scusi“ nefungovalo. Nešlo totiž o Italky.

Den osmý: Nejhezčí Verona ze všech Veron

Ráno balíme a kolem desáté vyrážíme směrem do Verony. Cestou nás doprovází menší kolona, ale to není nic oproti návalu na odpočívadlech. Auta stojí úplně všude. Na příjezdové cestě, přes plné čáry i na parkovišti pro motorky. Ale jedno Italům nemůžu upřít. Na parkovacích místech pro rodiny s dětmi v kočárku a rodiny s miminky (rozlišují to tu) je prázdno.

„Vy jste si nepřály parkovací místo,“ říkám holkám z legrace. „Přály,“ odpoví jednohlasně a mají pravdu. Před námi zrovna vycouvává auto a my bez problémů parkujeme. Teda, už jim to pěkně funguje.

Po pauze na oběd vyrážíme dál. Kolem půl třetí jsme ve Veroně a jdeme na prohlídku města. Projdeme pár známých památek, ale všude jsou davy turistů a vedro k padnutí, takže to nepřeháníme, aby děti vydržely do večera.

Před šestou se začínáme rozhlížet po restauraci. Pátráme po nějaké neturistické. A nacházíme. Schovaná v průchodu, deset mini stolečků nacpaných pod jedním velkým slunečníkem a červeno-bílé kostkované ubrusy. To vypadá dobře.

Servírka na mě mluví vytrvale anglicky. Já jí vytrvale italsky odpovídám. No nic, hlavně že se domluvíme.

Objednávám holkám makarony s rajčatovou omáčkou a bazalkou, sobě totéž navíc s mozzarellou di bufala (z buvolího mléka) a manželovi spaghetti alla carbonara. Konečně přechází do italštiny a oznamuje mi, že bazalka došla a jestli nám to nevadí. No, co můžeme dělat. Hlavně že nedošly makaróny.

Děti si spokojeně pomlaskávají, pusy od rajčatové omáčky. Deniska dokonce i kolena. V duchu se směju a říkám si, jak to dokázala. Když najednou jeden makarón, pořádně namočený v rajčatové omáčce, padá mně. Nebylo by na tom nic hrozného, kdyby spadl na zem. Jenže makarón dopadá na mojí bílou sukni, ještě se na ní trochu poválí a nechává za sebou oranžovou cestičku. Jdou na mě mírné  mdloby.

„Mami, a proč ti vadí, že jsi se pokecala?“ ptá se mě udiveně Simonka. Zamyslím se, ale nedokážu jí na to odpovědět. Proč mi to vlastně vadí?

„To se přece může stát každýmu, že se pokecá,“ pokračuje. Přidává se k ní i Deniska: „No, to se přece může stát i rodičům, že se pokecají. Tedy většinou se to stává dětem, ale i rodiče se můžou pokecat.“

S vděčností sklízím plody své výchovy. Dcerky jsou úžasné.

Bez problémů jdu přes Veronu i s pokecanou sukní. Třeba by to mohla být nová italská móda. Nějaká makarónová.

V půl osmé jsme v autě a vyrážíme směrem k domovu. „Líbila se vám Verona aspoň trošku?“ ptám se holek s vědomím, že to byl výlet spíše pro mě a manžela. „Líbila,“ odpoví opět jednohlasně. „Byla to ta nejhezčí Verona ze všech Veron,“ dodá ještě Deniska.

V půl čtvrté ráno jsme doma. Spící děti přeneseme do postele a sami do ní padáme. Naše italské cestování končí.

Pohádková výchova

Verona

 

Pohádková výchova

Rimini, fotily děti 🙂

Zuzka Řebíková
Propojuji svět pohádek se světem reálným. Tvořím výchovné pohádky, které vám usnadní každodenní výchovu a hravou formou ji dětem ukáží z jiného úhlu pohledu. Jsem autorkou projektu Pohádková výchova. Více informací o mně se dočtete tady >>
Komentáře

Přidat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Vaše osobní údaje budou použity pouze pro účely zpracování tohoto komentáře. Zásady zpracování osobních údajů